Freudovská psychoanalýza sovětského díla MRAZÍK

K textům, jejichž hluboký smysl zůstává skryt pod profánním povrchem, patří
i známá sovětská filmová pohádka Mrazík. Běžně bývá vykládána jako boj dobra
a zla. Ano, je tomu tak, ale nejde tu tolik o boj mezi hodným Ivanem s
Nasťou a jejich spojenci na jedné straně a zlými stvůrami od ježibaby až po
macechu a hloupého ženicha s prasečím hláskem na druhé. Jde o boj lidské
přirozenosti proti spoutávajícím ji konvencím. Autor scénáře Nikolaj Erdman,
významný představitel ruského absurdního dramatu, vědomě zašifroval do
konvenční, z folklóru převzaté struktury pohádky poselství o síle vášně,
která překonává nepřízeň pokrytecké doby.

Proberme si pohádku obraz po obraze.


Na počátku vidíme loučení Ivana s matkou. Ivan odchází do světa a vůbec se
mu nechce poslouchat matčina doporučení, jak se chovat co nejkonvenčněji ("a
starým ustupuj"), natožpak zůstávat v incestním oidipálním vztahu k ní ("a
někdy si na mě vzpomeň"). V této souvislosti je typické, že není zmínky o
Ivanově otci: Váňa vyrůstá, aniž by znal model mužského, otcovského chování.

Ivanův odchod není jen tradiční "cestou na zkušenou": Roztržení svazujícího,
incestně zabarveného a tedy patologického vztahu s matkou je pro něho
otázkou životního dozrání, vyspění v muže.

Stín matky jako jediné ženy, kterou skutečně miluje, však provází Ivana i
dále: Ivan potkává půvabné dívky, které ho lákají k vykonání zralého
genitálního kontaktu. Všimněme si i jednoznačně erotického symbolu jablka
(mýtus o Evě a rajském plodu!), které dívky házejí Ivanovi, zpívajíce verš
"jablíčko ti dáme, pak si zazpíváme". "Zpívání" jako tabuistické označení
soulože je rovněž hluboce tradiční. Ivan však tyto pokusy o kontakt odmítá.
Cítí poprvé, že jeho přirozené tíhnutí je jiné.

K incestuálnímu poměru s matkou přibývá i další součást komplexu rozpadu:
narcismus. Poznáváme jej ve scéně se zrcadlem, kdy se Ivan zhlíží ve svém
mladistvém půvabu. Píseň
"Nevěstu si vyhledám
ta musí být jak jarní květ
jinak budu radši sám"
odhaluje jeho falšující, krycí motivy: Nemožnost
navázat vztah s reálnou ženou maskuje touhou po ideálu, rozumí se že čistém,
platonickém, který nebude vyžadovat prokázání jeho mužnosti.

V tomto okamžiku nás film přenáší jinam. Jsme uvedeni přímo do ohniska
konfliktu, který probíhá v rodině Nastěnčině. Ošklivá sestra Marfuša nemůže
spát - je trápena neukrotitelnou pohlavní touhou. Je to ovšem touha
nestandardní: Lízátko v její ruce je symbolem cunnilinctu - ano, Marfušina
touha je zřetelně lesbická, jejím objektem je nevlastní sestra Nastěnka.

Nastěnka, jejíž zaměření je naopak heterosexuální (jehlice, s nimiž neustále
při pletení obcuje), nechce své sestře vyhovět. Zlá macecha jí proto
vyhrožuje a sadisticky se na ní ukájí. Lesbický motiv je tedy přítomen i
zde.

Děj se opět vrací k Ivanovi: Přepadávají ho loupežníci. Nenadálý kontakt se
světem drsné, vyzrálé maskulinity je pro Ivana nečekaně přitažlivý.
Zjišťuje, že jeho vlastní role je ženská, pasivní. Jeho výrok "nu což, tak
si mě olupte" vyjadřuje touhu být hrubě, bestiálně, nejlépe análně
znásilněn. Zaujetí, s jakým se vrhá na kyje loupežníků a vyhazuje je do
výšky (křivka, jíž kyje vylétají k obloze, se nenáhodně podobá
Rauch-Paulsenově křivce orgasmu), svědčí o intenzitě probuzené vášně.
Jednorázový kontakt, při němž jde pouze o holý sex, však Ivana nadlouho
nemůže uspokojit.

Dědeček Hříbeček, jehož Ivan potkává vzápětí, je jedinou bytostí mimo
labyrint erotických vztahů této pohádky. Jeho úloha je jiná - iniciační. Ve
schématu, popsaném Danielou Hodrovou v Románu zasvěcení, zastává Dědeček
Hříbeček úlohu Zasvětitele: s Ivanem si hrají na honěnou. Honička zde
symbolizuje psychoanalytický proces, dokonce i s náznakem funkce přenosu,
kdy se totiž ze cvičných důvodů na okamžik stává objektem pacientovy touhy
sám lékař. Dědeček Hříbeček v honičce zvítězil, Ivan je poražen, to jest
rozpoznán. Dědeček-psychoanalytik mu dává nazřít jeho identitu. Ivan se
ovšem brání přiznat si vlastní homosexualitu až do konce. Dědečkovu diagnózu
odmítá a z jeho varování, že potlačovaná přirozenost mu způsobí psychické
problémy, si nic nedělá.

V marné snaze uniknout svému údělu pokouší se Ivan ještě jednou, naposledy,
o heterosexuální styk - s Nastěnkou, kterou potkává na břehu říčky. Osud je
ovšem neúprosný. Ivan při pokusu o penetraci selhává. Kbelík, který mu
Nastěnka nasazuje na hlavu, je symbolem impotence. Medvědí hlava, která se
zpod kbelíku vynořuje, je hlavou potupeného člověka, těžce zraněného ve svém
narcismu, hlavou "buzeranta", vystaveného veřejnému posměchu.
Jakékoliv další snahy navázat lidský kontakt jsou odsouzeny k neúspěchu.
Maska nelidského tvora, stigmatizovaného společností, nedovoluje Ivanovi
přiblížit se ke komukoliv. I nevinné děti, ještě nerozumějící podstatě
Ivanovy odlišnosti, avšak poslušné společenského tlaku, před Ivanem prchají.

Zdánlivě nenápadná postava slepé babky má ve skutečnosti klíčovou úlohu. Je
to ve skutečnosti stará prostitutka. Ona jediná díky své "slepotě", tj.
neuznávání společenských konvencí, si Ivana neoškliví. Poskytne mu útěchu,
nahrazující něhu matčinu. V jejím kvazimateřském objetí (ve filmu je
symbolizuje nesení babky na zádech) se Ivan smiřuje se svým údělem.
Prostitutka odchází, její úloha v příběhu byla vyplněna. Ivanovi však
zůstává její hůl, symbol penisu, který bude od nynějška jeho osudem.
V okamžiku Ivanova comming outu mizí jeho medvědí hlava: Už není tvorem
vyděděným na okraj lidské společnosti. Je uvědomělým homosexuálem.
Ivan vyvozuje z přijaté identity důsledky. Rozhoduje se vyhledat společnost
sobě rovných, hledá skupiny homosexuálních aktivistů. Jeho cesta vede
nejprve do vykřičeného podniku, chaloupky na kuří nožce. Naráží však na
travestitu, Babu Jagu. Kabaretní výstup travestity (v ruském filmu i v
českém dabingu představuje Babu Jagu muž) je jedním z vrcholů zpracování
pohádky.

Ani travestita však není pro Ivana vhodným partnerem: Chce ho strhnout k
sobě na společenské dno, zapojit ho do temných osidel homosexuálního
podsvětí, kde se obchoduje s drogami a se sexem. Ivan odmítá nabídku stát se
prostitutem. Travestita, který se ukazuje ve své druhé podobě - jako mocný
vládce podsvětí, povolává heslem "šufír - kefír - dřevěný bohatýr" své
gorily. Ivan je "sejmut". Banda se ho pokouší donutit k prostituci násilím a
vydíráním. Pec, do níž má být vhozen, je symbolem mravní propasti, z níž už
není návratu. V posledním momentě Ivan z podsvětí uniká.

Nastěnka zatím touží po heterosexuálním partnerství, není jí však dopřáno.
Ženich, který se o ni uchází, sice praví "Nastěnku chci za ženu", kejhavá
INTONACE věty však v souvislosti s větou "můj synáček moc rád husí játříčka"
prozrazuje ženichovu identitu: Ano, jedná se o zoofila. Režisér českého
znění K. M. Walló velmi správně pochopil charakter této postavy, proto také
svěřil dabing duchovnímu spřízněnci ženicha, tedy známému českému zoofilovi,
strýčku Jedličkovi.

Zoufalá Nastěnka chce skoncovat se životem a vrhá se do rybníčka. Marfuša,
která se tu právě koupala, si to ovšem vyloží jako projev náklonnosti.
Nastěnka ji prudce odmítá a macecha se rozhoduje rozbroje v domě ukončit -
nařizuje staříkovi, aby Nasťu odvezl do lesa. Teprve nyní vidíme, jak silné
citové pouto existuje mezi staříkem a jeho dcerou. Že není prosto
incestuálního prvku, to se rozumí samo sebou.

Mrazík, který se Nastěnky ujme, je kultivovaný bisexuál z vyšší společnosti
(motiv dvojího kožichu!), který s ní má, jak uvidíme, velmi přesné plány.
Ona verze filmové pohádky, která nám byla prezentována, ovšem postrádá jednu
scénu zásadního významu: osudové setkání Ivana s Mrazíkem. V Mrazíkovi Ivan
nalézá zralého, staršího, zkušeného partnera, který počne kultivovat jeho
osobnost, Mrazík v Ivanovi bouřlivé, jeho dosud jednotvárný intelektuálský
život osvěžující mládí a nezkrotnou tělesnost. Původní Erdmanova verze
dospívala v této hluboce procítěné scéně své kulminace, mužnou něhou i
jiskřivou ironií dialogů se důstojně řadící k nejkrásnějším milostným scénám
světové kultury, setkáním Danta s Beatricí počínaje a Otokara Březiny s
Jakubem Demlem konče. Stalinská cenzura, která nepochopila množství symbolů
Erdmanova filmu, však tuto otevřenou manifestaci sexuální svobody
nedovolila. Dialog Ivana s Mrazíkem byl vystřižen.

Jak jsme se tedy dozvěděli o existenci této mimořádné scény? Nikolaj Erdman
byl v letech stalinských čistek zatčen. Zatčení proběhlo přímo ve střižně
Mosfilmu a tak jediné, co si Erdman stačil vzít s sebou do Lubjanské
věznice, kam byl převezen, byla právě vystřižená část filmového pásku.
Erdmanův spoluvězeň a milenec, mladý důstojník Alexandr Isajevič Solženicyn,
pronesl drahocenný filmový materiál osmi lety věznění na Gulagu i
následujícími lety vyhnanství a disentu. Teprve po nuceném odjezdu na Západ
byl při skutečně důkladné vstupní tělesné prohlídce filmový pásek objeven.
Solženisyn, tehdy už světově proslulý spisovatel, se v té době ke své
homosexuální minulosti už nechtěl hlásit a tvrdil, že o původu a obsahu
pásku nic neví, že jde zřejmě o součást diskreditační kampaně KGB.
Proto se pásek dostal do rukou americké tajné služby CIA.

Ani KGB ovšem nespala. Její agent Aron Mojsejevič Goldštejn, pracující pro
ni už léta pod jménem plukovníka Aarona M. Goldsteina, získal tento unikátní
dokument zpět pro sovětský režim, vyměniv jej tajně za krátkometrážní
pornografický film západoněmecké produkce. Záměnu by až do dneška nikdo
nezpozoroval a velká milostná scéna by zůstala ležet v tajných archivech
KGB. Naštěstí se už tehdy blížil konec sovětského režimu a korupce v řadách
KGB pokračovala. Neznámý nám pracovník moskevské KGB, který vynášel z
archivů vše, co bylo možno zpeněžit či vyměnit za vodku, vynesl i tento
materiál a prodal jej čečenské mafii. A nyní, díky rozšíření čečenské mafie
až do naší vlasti, se těch několik filmových okének, které právem náleží do
zlatého fondu kinematografie, ocitlo v Praze. Nyní jsou v dobrých,
spolehlivých rukou.

Teprve díky doplnění této vševysvětlující scény chápeme smysl filmu, který
již rychle spěje do finále. Mrazík, který nechce pro poměr s Ivanem riskovat
své společenské postavení, se dohodne s Ivanem i s Nasťou. Tito dva spolu
uzavřou fiktivní sňatek. Jest jim ještě třeba přemoci nové intriky
travestity-Baby Jagy, který/á se spojil/a s loupežníky, aby zabránil/a
Ivanovu společenskému vzestupu. Díky Mrazíkovým penězům se však podaří
všechny uspokojit.

Pohádka tedy končí happyendem. Všichni jsou spokojeni: Mrazík žije s Ivanem
i Nastěnkou v harmonickém partnerském vztahu: Oba, mladý homosexuál i dívka,
jsou citově vázáni pouze na něho, k sobě navzájem pociťují nanejvýš city
sourozenecké. Mrazík je tedy středem trojice, díky němu může celá soustava
fungovat.

Spokojeny jsou však i Marfuša s macechou: Realizují své lesbické zaměření ve
vztahu vzájemném. Jejich vášnivé objetí před tváří vesnického davu je
veřejným vyznáním hrdé lesbicity. Pozdní lásku nacházejí i stařík, otec
Nastěnčin, a stará matka Ivanova. A pokud by Nastěnka přece jen pociťovala
potřebu styku s vyhraněným heterosexuálem, může dát průchod své náklonnosti
ke stařičkému otci, neboť on jediný je čistě heterosexuálním mužem našeho
příběhu. Osvobodivý sex bez zábran, k němuž všechny vyzval Mrazík, smiřuje
všechny konflikty.

Poučeni tímto výkladem už rozumíme, co znamená termín ruská trojka (použitý
již Gogolem a ve filmu naznačený třemi koňmi Ivanova spřežení i třemi
prasaty Marfušinými) a proč se film vlastně jmenuje Mrazík.

P. S.: A co Baba Jaga? I on má přece právo na sexuální štěstí! Ovšem že má -
pečliví diváci si jistě povšimli, že Baba Jaga v posledním záběru odchází
tahána za sukni Nastěnčiným pejskem Punťou...

Zdroj: e-mail...